LIBEREC NA KONCI 80. LET 20. STOLETÍ

V tomto období je víceméně patrný větší zájem o rockovou hudbu. Souvisí to s orientací na pražské s mimopražské kapely, které do Liberce přijížděly a prezentovaly svoji tvorbu na pódiích místních kulturních zařízení (Arakain, Vitacit, Törr, Kryptor).
Jedná se o soubory metalové, jenţ vystupovaly buď samostatně či s předkapelou, která vyvstala z řad libereckých souborů (Nero, V.A.R.). Některé liberecké soubory již samy organizovaly rockové taneční zábavy s tím, že se střídaly na pódiu (Kawan, Rival).
Ještě v první polovině 80. let nebývalo zvykem, aby liberecké kapely vystupovaly na pódiu PKO či v amfiteátru PKO. Jistým způsobem byly škatulkovány do kategorie zábavových uskupení, ač jejich kvalita byla nepřehlédnutelná a některé z nich by obstály v kvalifikačních přehrávkách na vyšší úrovni (Krajské kulturní středisko v Ústí nad Labem či v Praze). Fakt, že nastoupily k přehrávkám velmi dobře připravené,
porotci akceptovali, ovšem stále ještě přeţívalo vědomí i nařízení, že rockové a metalové soubory mohou fungovat v kategoriích lidových hudebníků a získají kvalifikační třídu 2. Poroty u kvalifikačních přehrávek přistupovaly k hudebníkům vesměs rozumně, někde docházelo k opakování přehrávek a samozřejmě nechyběly nezbytné dotazy na rozličná politická témata. Bylo to velmi individuální. Někdy bylo lepší jezdit na přehrávky do sousedního Jablonce nad Nisou.
Během roku 1989 vystupovaly v Liberci i takové soubory jako Stromboli či Nová Růže.141 V letních měsících je využíván amfiteátr v Lidových sadech.
Dramaturgie PKO pořádala na podzim 1989 Rockovou neděli za účasti souborů Nero, V.A.R., Rival, Mangusta, Atlas, Ego, Kryptor.142 Kromě rockové hudby probíhá v Hejnicích tradiční festival trampské hudby nazvaný Jizerská nota. Byl rozložen do dvou dnů. Začínal tradičním country bálem v Hotelu Perun (Farmáři), v sobotu dopoledne se konaly recitály účinkujících v místním kině, odpoledne autorská přehlídka
a večer oheň na koupališti s trampskou písní (Cestáři, Sekvoj, Zlatý orel, Tarantule, Větrno, Kluci z Luby, EKG – M, Bubáci).
Taktéž bezprostředně před listopadem 1989 je patrná snaha vyvažovat bigbeatovou produkci umělců pop music či country a zvát zvučná jména rock – pop music (Elán na Zimním stadionu v Liberci v červnu 1989, Vašo Patejdl v amfiteátru PKO). Koncerty a akce naplánované do 17. listopadu 1989 proběhly podle plánu –
AG Flek v Koloseu, Bokomara v Klubu Mládeţe Plamen. Co se týče Experimentálního studia (OKS), v listopadu 1989 zde prezentovala svoji tvorbu Irena Budweiserová, soubory Třeba i nekonečno, Časnokolo a Duel.
Ohlasy na události 17. listopadu 1989 byly veliké. Spousta nadšení, radosti, euforie a vidina nových změn ve společnosti. Souvisí s tím také moţnost vystupování umělců, které bychom hledali před listopadem 1989 spíše na zakázané listině.
V Pavilonu "A" LVT vystoupil 6. prosince 1989 Karel Kryl. Jednalo se o jedno z prvních vystoupení po jeho návratu do Československa. Třetího prosince 1989 vystoupil v Praze na Koncertu pro všechny slušný lidi ve sportovní hale. Tehdejší student VŠST Bedřich Nikl na vystoupení a atmosféru v listopadu 1989 vzpomíná:
"Karel Kryl pro nás byl absolutním ztělesněním toho odboje tehdy a toho zakázanýho, toho, po čem jsme asi touţili tenkrát. Takţe vlastně pro nás to přišlo po tý revoluci jako úplnej sen, ţe se nám najednou zjevil v Liberci před náma. Tenkrát jsme na to čekali asi 2,5 hodiny předem, takţe jsme tam byli v první lajně, připravili jsme mu dárek tenkrát.
Dali jsme mu svazáckou kravatu, dali jsme mu knihu o Leninovi. Pro nás to bylo nějakým způsobem takový zadostiučinění. Už jsme si v tý chvíli vůbec nepřipouštěli, že by se něco změnilo. Věřili jsme, že to konečně padlo všechno. Pro nás ten Kryl byl absolutně horská špička tý mohyly, toho odboje a lidí, kteří si vytrpěli kvůli tomu komunismu svý. Následovaly nějaký návštěvy herců. Tenkrát tam byl Zdeněk Svěrák,
toho 6. prosince. Abrhám s Šafránkovou tenkrát v divadle libereckým. Pak už to všechno následovalo a tímhle to asi začalo všechno". Některé akce, které se měly konat v období po 17. listopadu 1989, byly buď zrušeny, nebo přeloženy na další měsíc či počátek roku 1990. Koncert legendární kapely Z kopce – Petr Váša byl přeložen na  počátek února 1990. Zajímavým počinem je akce v amfiteátru PKO nazvaná Lidé lidem, v květnu 1990, kde zahrál Motorband, Framus 5 či Blue Effect. Dá se říci, že o interprety nebyla nouze a taktéţ kapely, které do té doby v Liberci nevystupovaly (Brian, Precedens, Orlík nebo Garáž).
Pavel Havlík a Jiří Veverka stáli u na konci 80. let u zrodu projektu Hudební škola nového typu (kytara, zobcová flétna, housle, klavír, kontrabas, basová kytara, klarinet, saxofon, zpěv v popové hudbě, aranžování, orchestrace). Z této školy vzešlo mnoho výborných libereckých hudebníků. Kromě vratislavické hudební školy zde vznikl na jaře 1991 projekt Rockle, jakéhosi rockového stánku v útrobách podnikového klubu Intex Vratislavice nad Nisou (dříve Bytex). Vystoupily zde převáţně liberecké kapely – Veteš, Solomon Bob a hosté, Nero.
Jistě nelze opomenout polistopadové vystoupení kapely Psí vojáci, Markýz John, Lucie, Plexis, Kreyson, Törr.
V rámci festivalové scény zaznamenáváme aktivitu soukromých subjektů při pořádání festivalů rockové hudby – Danilim 1993,166 Hus Rock 1996 (Tony Ducháček & Garage, Solomon Bob, Fiction, Bandoleros, Freak Parade, Insane Fly, Igen Idrmz, Radost, dále V. A. R., T. M. A., Paviáni, Dítě v prášku, Next Year Summer, Něco jiného – nezávislého), Rock Liberec 98, několik ročníků Experimentální Big Beng! Párty, které spolupořádalo liberecké Experimentální studio ve spolupráci s rockovým časopisem Bang!, později Big Beng!. První ročník této zajímavé akce se uskutečnil na konci léta 1994 na koupališti Sluníčko ve Vratislavicích nad Nisou. Samotnému hraní  předcházel odpolední fotbalový turnaj a večer živá hudba na pódiu, které bylo zavěšené nad bazénem. Kromě jiných zde zahrál liberecký Kotrband a legendární pražské
formace Kurtizány z 25. Avenue.
Stálicí v období po roce 1990 zůstává Experimentální studio se širokým záběrem pořadů (Jaroslav Špulák Bang! uvádí, Mírový klub Johna Lennona, pořady s cestovatelskou tematikou, výstavy fotografií, literární večery, vystoupení začínajících libereckých souborů a rovněž zavedených regionálních a mimolibereckých kapel.
Stěhování v roce 1996 do Lidových sadů neubralo na atmosféře. Zůstává nadále místem setkávání návštěvníků, umělců, cestovatelů i politiků. Experimentální studio se stalo doslova základnou pro některé soubory (Jarret, Modrý houpačky, Modrotisk, Pohromadě na přehradě, Těla, Lazy Creeping, Jen tak). Nadále fungoval pořad Krátké spojení (Jarret a Rafael, Pohromadě na přehradě a Tony Band, Devítka a Jarret,
Jarret a Sekvoj).
Ať již PKO či dům kultury se v období po roce 1990 začaly orientovat kromě  hudebních produkcí na pronájem prostorů (autosalón, sázková kancelář, diskotéka, restaurace, školení, kurzy). Zavedené liberecké formace (Solomon Bob, Krucipüsk) zde křtily svá alba či pořádaly výroční či předvánoční koncerty (RMC, Nobody Knows).
Celkově lze konstatovat, že rocková scéna v Liberci výrazně ožila bezprostředně po listopadu 1989. Postupně se poptávka po rockové muzice nasytila, některé podniky zanikly, jiné změnily majitele či upravily dramaturgii. Klubová scéna zažila velké vzestupy a pády. Devadesátkové publikum mírně zestárlo, začalo měnit svoje priority.
Nastoupila generace po miléniu, důležitosti začal nabývat internet, další média, kopírování hudebních nosičů. Hudba se v Liberci udrţela, vznikly nové kluby, otevřely se staronové "mekky", změnila se výrazně technika. Dostupnost techniky je obrovská, kvalitní nástroje nestojí jmění. Proměnilo se nahrávání, mnoho kapel nahrává v domácích podmínkách či na několika místech a závěrečné slovo má producent.

Bigbbeatové soubory

Jan "Fík" Nikenday a Hulapop

fotogalerie 16.12.2022 - tradiční besídka na kovárně u Fíka. Bylo to opět poetické... foto: Kája Ressner.

JAN NIKENDEY, umělecký kovář, restaurátor, výborný muzikant a aranžér... a člověk.
19. 12. 1958 - 14. 3. 2024

Včera mne zaskočila zpráva, zemřel Honza Nikendey. Po odchodu Pavla Luise Havlíka je to další ikona mého života, která na nás shlíží jen shora. Je spousta lidí, které člověk míjí a ani si jich nevšimne. Honza mezi ně nepatřil. Znali jsme se již od našich prvních setkání na Portách v 70tých letech, a pak především z domečku v Srnčí ulici, kde se za totáče sházela jablonecká a liberecká avantgarda. Byla to úžasná doba a Niki byl její součástí. To, co nás ale i spojovalo, bylo železo. Honza se vypracoval na uznávaného uměleckého kováře a byl schopen vytvářet z kovů věci nevídané. Občas mi i volal, když tápal ve svém pohledu na to, jak to zpracovat. Hlavní ale jeho parketa byla v muzice. Nejenom se naše cesty stále křížily, významně se ale i podílej na poslední desce Folk tria, kde ve studiu u Míry Kluse vysypal basové linky k našim písničkám bez jakéhokoliv zaváhaní a na první pokus. Nakonec i jeho kariéra se Solomon Bob to potvrzuje. Jenže kovařina vítězila, a tak s Jirkou Malachem dali dohromady kapelu už jen pro potěšení, HulaPOP. To, že se mi je podařilo dostat i na naši svatbu s Annou dodnes v nás zanechalo nesmazatelné vzpomínky. Naposledy jsme se pak viděli při inauguraci pomníčku Pavla Luise Havlíka na Osečné. To je dva roky. Niki tam hrál se svými ratolestmi, mimo jiné stejně talentovanými jako on sám, a my jsme oprášili se Zdeňkem a Tessiem naše Folk trio. Byl o pár let mladší jak já, a tak ani ve snu by mne nenapadlo, že tuhle čáru života překoná dříve než já. Honzo, včera jsem měl slzy v očích. Měj se tam pěkně v tom muzikantském i kovářském nebi. Pro mne jsi tady zůstal na mých fotkách navždy. (autor příspěvku a fotogalerie Jirka Stanislav)

Dneska jsme se rozloučili s Fíkem. Na pohřbu zaznělo, jak Honza vyrobil a instaloval rytíře na špičku veže liberecké radnice. Vzpomněl jsem si na scénku, kdy jsme poobědvali svíčkovou a šampáňo nad korouhví Rollanda. Prostě jsem je dole viděl a houknul na ně, jestli nechtěj voběd a že jako jo. Tak jsem jim z nějakého bufítku dones tu svíčkovou a šampáňo. Obědvali jsme, klátili nohama nad náměstím a náramně si to užívali...v roce 2005 (autor příspěvku Šimon Pikous)